Zittův Mlýn

„Nebylo v minulosti váženějšího řemesla, než řemeslo mlynářské. Nebylo a není tolik lidské činnosti, o níž se zpívalo tolik písní. Nevyprávělo se tolik příběhů a legend, jako o mlynářích a mlynářské chase. Nebylo člověka prostého i mocného panovníka, jenž by neměl před stavem mlynářským náležitou úctu. Nebylo zkoušek přísnějších, než ty, kterým se musel podrobit každý, kdo se chtěl stát tovaryšem nebo mistrem tohoto slavného cechu.“

K. Jureček, O starých českých mlýnech, 1984


Podskalí

K Zittovu mlýnu se dostaneme cestou podél Mnichovky a Struhařovského potoka přes nejstarší část města zvanou Podskalí. Zde už v době prvních písemných zmínek o Mnichovicích stály skromné chaloupky uhlířů, kteří pálili podél potoka milíře. Uhlíři dováželi dřevěné uhlí po zemské stezce na uhelný trh do Prahy a v pozdějších dobách ho prodávali i na místním tržišti.

Zittův mlýn

Zittův mlýn byl dříve nazýván též Horní či Nadmnichovický mlýn. Patří k nejstarším mnichovickým budovám a je velmi cenným dochovaným dokladem lidové architektury a mlynářského řemesla. Původně stál na gruntu č. 53, nyní nese č.p. 69. Mlýn je roubený, částečně omítnutý a sestává se z obytné a hospodářské části. Podle historických pramenů víme, že zde Zittův mlýn stál již v roce 1600 a přesto, že Mnichovice byly v minulosti postiženy řadou ničivých požárů, mlýn nikdy nevyhořel a dochoval se takřka beze změny až dodnes, tzn. již více než 400 let. Za mnoho let existence mlýna bylo nutné vyměnit doškovou střechu nejprve za šindel a v roce 1939 byla nahrazena eternitem. V roce 1930 bylo vyměněno vodní kolo. Původně mlýn patřil pod panství Komorní Hrádek, takže nebyl veden v obecních gruntovních knihách. Až v roce 1656 jej od hraběte Jana z Valdštejna koupil Václav Bína a mlýn se tak stal soukromým. Od té doby je o něm možné nalézt záznamy v knize mnichovické rychty. Po Václavu Bínovi se stal majitelem jeho syn Matěj Bína a od roku 1720 Matěj Janovský, který zároveň vlastnil i druhý mnichovický mlýn, tzv. Podmnichovický. Vystřídalo se ještě několik majitelů, než mlýn odkoupil Václav Zitta z Ládví v roce 1873. V držení rodiny Zittů je mlýn až doposud. Původně byl mlýn poháněn vodou z rybníka Koloděj, ten se však 1. července 1735 protrhl a již nebyl obnoven, a proto byl pro mlýn vybudován rybník vlastní. Mlýn sloužil až do 4. prosince 1942. Dne 15. října 1996 byl mlýn prohlášen za kulturní památku a do Ústředního seznamu kulturních památek ČR byl zapsán v dubnu 1997. V současné době prochází mlýn celkovou rekonstrukcí. Záměrem vlastníka Ladislava Zitty je vybudovat zde muzeum mlynářského řemesla.

Tenisové kurty

Přejdeme-li přes Struhařovský potok, dostaneme se až k lomu na kámen, z něhož je postavena většina mnichovických chalup. Na druhé straně potoka se dříve nacházelo fotbalové hřiště klubu FK Šmejkal a také zápasnická aréna, kde mistr Josef Šmejkal, v cizině znám pod jménem „Joe“ Šmejkal, předváděl své zápasnické umění. Mistr Josef Šmejkal, zápasník v klasickém i volném stylu, se proslavil zejména získáním titulu mistra Evropy v řeckořímském zápase a druhým místem na mistrovství světa. Toto hřiště bylo občas využíváno i jako hlediště přírodního divadla. V současné době se zde nacházejí tenisové a volejbalové kurty, které vybudovala skupina studentů pod názvem Studentské Sportovní Společenské Sdružení v roce 1937 a měla zde začátek tradice mnichovického tenisu. Nyní jsou kurty v pronájmu TJ Mnichovice.

Zajímavosti mlynářského řemesla

Mlynář musel být řemeslník všestranně nadaný. Jeho hlavní činností sice bylo mlít obilí na mouku, avšak musel ovládat mnoho dalších řemesel spojených se stavbou mlýna, jeho zprovozněním a vybavením, včetně opracování dřeva i mlýnských kamenů. Nakonec musel také umět k mlýnu přivést vodu. Pro jejich vzdělání a zručnost byli mlynáři ve vsích velmi vážení. Mlynáři, který stál v čele mlýna, se říkalo pan otec. Mlynáři na velkých říčních mlýnech se nazývali velkovodští, na potočních mlýnech potočníci a mlynáři z mlýnů na malé strouze se označovali jako krcálníci nebo žabaři, neboť nejmenší vodní mlýn na malé strouze nebo u malého rybníčka se nazýval krcálek. Mezi mlýnskou chasu dále patřil prášek, což byl mlynářský učedník, který mimo jiné smetal mlýnský prach ve mlýnici. Mládek, mladší mlynářský tovaryš a stárek, což byl zástupce mlynáře, starší mlynářský tovaryš. Tovaryši v pekařské mlýnici, kteří měli ve správě pekařské obilí, se nazývali šejdíři. K životu mlýnů patřili také krajánci. Krajánci byli buď mladí pocestní mlynářští tovaryši, krátce po vyučení, nebo starší mlynáři, kteří neměli vlastní mlýn nebo o něj přišli. Putovali od mlýna k mlýnu, kde se zastavili na odpočinek, podle potřeby pomohli, buď ve mlýně nebo v hospodářství, a putovali zase dál. Charakteristický klapavý zvuk mlýna je způsobován zařízením, zvaným hasačert, což je mechanické síto, napojené na pohyb mlecího kamene, které otřásáním vysívá mouku do pytlů a odděluje ji od šrotu a otrub. Často je označován jako český přínos mlynářskému řemeslu a dal mlýnu obecný název „klapáč“.





Zdroje:
Antonín Mareček, Život Mnichovic 5/2005
Mnichovice – kniha o historii, pamětihodnostech, přírodě …, Babor a kol.
Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. – Luděk Štěpán
Vodní mlýny v Čechách. Díl III.- Josef Klempera